domy a lesy a cesty
v dálce
vypadaj jak namalovaný
dítětem
jsou přetažený elektrickejma drátama
křížem krážem, nazdařbůh
a my jedem do tý malby
nebo možná kresby
v neaktuální káře
značka XY
okolí XY
lidi XY
elektrický dráty XY
a silnice, co rebelovala
a táhla se kudy chtěla XYZ
čekal jsem už jenom na svou tramvaj
s květinovaným obličejem
ale zřejmě ji trýznili někde v depu
aby se stala taky strojem
takže jsem se nedočkal
a tak prázdním myšlenky
jak vypadá prázdná myšlenka?
zeptala se plná myšlenka
takhle, řekl jsem
a shodil jí z mostu
o pár let později tam postavili pomník
tady žila/umírala beznadějná myšlenka
ale tuhle sračku píšu jenom proto
že jsem přišel o svou milou
tramvaj, padla v další nesmyslný válce
jeden hlavoun se handrkoval s druhým
kdo má víc peněz
tak na sebe shodili pár bomb
zabili pár tisíc volů
ačkoliv to s jejich sporem nijak nesouviselo
ani nevím, jak se tam dostala
nebylo jí ani osmnáct
a zapomněla si přilbu
teď mi budou platit za smutek
to je hrozně důležitý
ve skutečnosti jsem rád
že už to má, chudák, za sebou
a těším se za ní
až se zase propletem v jedno
v nebi XY
v pekle Xʎ
vezmu si autogram od boha
a budu s ním srát ďábla
nejdřív ale ukradnu to podělaný XY
od teď X = obnažení a Y = 
travinatý louky, genitálie
nekonečný léto, bosá revoluce
a jedna naivní holka
co neumí jezdit na bruslích
ale jinak vojede cokoliv
bude to ta, co
porodí malý kytky, který pak
obrostou celej svět
vyloučí ze sebe látku
která zapříčiní, že se budou všichni navzájem milovat
oživí lampy a udělá z nich
myslící bytosti, pravý ochránce přírody
způsobí věčnej mír a naplní všechny
prázdný myšlenky
jo, starej brachu
co máš bosí chodidla
odřený do krve
ale nevadí ti to
co seš každej člověk a každej člověk je ty
i pro tebe by se tam našlo místo
vlastně bys byl nepostradatelnej
křoví, bez nějž by představení bylo prázdný
děj plochý, postavy nudné, jeviště beze smyslu
zatímco teď seš naočkovanej
držej tě ve svěrací kazajce v bílý místnosti
všechny zdi jsou pochcaný a všude se válej sračky
ještě se držíš, ale na jak dlouho?
z domu už ti šlohli i poslední trenky
beznaděj
slyšíš beznaděj
v železničním přejezdu
v rádiu, z gramofonovejch desek
slyšíš ji uvnitř sebe
ale pak ti z břicha pomalu odproudí
jako studenej mořskej proud
a konečně se dostaneš do toho srubu
u lesa
kolem rozlehlý louky
pod peřinou slunce
zamávej slunci
a ono tě pozdraví
kouří
kouří lacinej doutník
vypadá jako džentlmen
má monokl, buřinku, oblek i knírek
vyvrcholení
tohle je duševní orgasmus
a pak se vrátí všechno do normálu
nezáživnej konec